Břevnovský klášter
Ve čtvrtek 2. října bylo polajasno a příjemných 20 st. Celsia. Díky tomuto vcelku ještě letnímu počasí a trochu taky kvůli mému pracovnímu rozvrhu, jsem to trochu hanl a Pepu jsem přesvědčil že i přes malý kašlel je rozumné jít v říjnu brzo a užít poslední teplo a také letní čas. Za chvilinku se nám to zase překulí a večer bude brzy tma. Tudíž, nakonec jsme se sešli díky zpoždění Českých drah v 16:55 na Masaryčce. Navrhoval jsem Hostivař, Suchdol ale na celé čáře vyhrál Břevnovský klášter. Nejpve jsme zašli do Billy pro pivo, hned poté jsme se Náměstí republiky posilnili teplou medovinou okoukli Peruánské indiány ve značně barevných oděvěch, myslel jsem si, že tento oděv má nějaké konkrétní pojmenování ale ani Google mi nic nenabídlo...Po dramatické cestě tramvají kdy jsme zapoměli přestoupit na Malostarnské a u Střešovické vozovny je to o nervy jelikož tam každých 30 vteřin hvízdají gumy a vůbec tam podivně autobusy najíždí na tramvajové koleje, jsme vystoupili u Břevnovského kláštera . Nadšeni tím, že se dá vstopit dovnitř jsme ani nečetli upozornění na dveřích že se ve 20 hodin zavíra...Okoukli jsme kostel, zrovna byla mše, tak jsme zkoumali zámek na vratech. Chvilku potom mi volal brácha a líčil domek v Satalicích byl tak nadšenej že se mezi tím lehce setmělo. V klášterní zahradě byly příjemné lavičky tak jsme usedli otevřeli piva a řečnili. Chvilku po osmé jsme si uvědomili že máme hlad a vůbec že Pepa musí taky někdy na vlak. Jenže zahrada už byla zavřená. Branka působila dojmem že by to přes ní šlo. Dostali jsme se docela dobře, jenže tam byl ostnatej drát a že jsem si procvak kalhoty a taky lítko jsem zjistil až druhý den.Jenže to je to pravé dobrodružství. Stejně jako v říjnu před rokem jsme se octli na Petřinách, dolů do Dejvic jsme to vzali o ulici vedle a bylo to zase jinačí.U Dejvického nádraží, už nás dost tlačil čas, tak jsme místo číňana zvolili mekáč na Spartě. Sice jsme chtěli posedět vevnitř, ale jelikož tam nebyli židle a stejně jsme jídlo dostali do pytlíku, tak jsme poseděli na orosené setmělé Letenské lavičce.Po pozdní večeři jsme již bez zvláštních příhod došli na Masarykáč. Odjezd vlaku bývá vždy nemilosrdný, výpravčí prostě pískne a neptá se jestli jsme si vše dořekli.
Praha, středa 8.10.2014 Mára
