Drahaňské údolí
První prázdninový den 1.Července mě Pepa něco před půl pátou vyzvedl na Smíchově. Poté co jsme Renču vyložili na Masaryčce, jsme pokračovali směrem Bohnice. Bylo velmi příjemných cca 27 st.C. Vzhledem k tomu že nový Sprinter nemá klimu, léto bylo znát. V Bohnicích již jsme před dvěma léty byli okouknout Léčebnu. Tudíž znalost terénu již zde byla. Zaparkovali jsme v sidlišti nedaleko Billy. Po hektickém výletu do trampské osady Ztracenka, jsme měli naplánován v celku nenáročný okruh Drahaňským údolím. Na okraji Léčebny začíná modrá značka, asi po kilomertu zde byla odbočka k vyhlídce. To jsme neváhali a objevili jsme tajemné místo Hřbitov Bohnické léčebny. Já o něm nevěděl. V klidu jsme se šli pokochat vyhlídkou, ale bylo jasné že dovnitř půjdeme. Na vyhlídce bylo krásné ohniště jenže jsme měli plán peci buřty dole u řeky, možná i zvědavost nás hnala. Hřbitovní branka byla samozřejmě zavařená, nicméně zídka je poměrně nízká. Přelezli jsme a vydali se hledat kapli. K té jsme se dostali. Ve mně toto místo zanechalo potřebu hledání informací. Naštěstí nejsem první a proto si dovoluji několik informací z webu překopírovat: „Na 4200 metrech čtverečních leží okolo pěti tisíc lidí. Z 95 procent se jedná o pacienty bohnické léčebny, zbytek jsou její zaměstnanci. Aby se sem všichni mrtví vešli, na některých místech leží až ve třech vrstvách. Na hřbitově pusto prázdno, hrobů nespočet, k nebi se tyčí ale pouze jediný náhrobek. Nápis na něm oznamuje smrt v pouhých 29 letech Maria Tuma. Do roku 1929, kdy zemřela, pracovala jako služebná. Postihl ji tyfus. První hrobeček zaplnil v roce 1909 chlapec František Janovský, který zemřel v pouhých jedenácti letech. O něm i ostatních se vedla kniha zemřelých. V jednom z hrobů nejspíš leží i Gavrilo Princip. V roce 1914 spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d’Este. Hrobník se v květnu 1918 přiznal, že zde došlo k neohlášenému pohřbu, který byl doprovázen vojáky z terezínské pevnosti . Podle všeho chtěli tělo atentátníka na následovníka trůnu ukrýt někam, kde ho následující generace nebudou obdivovat. Dalším výrazným monumentem hřbitova je mohyla, kterou zdobí symboly Alfa a Omega (začátek a konec). A konec tady našli i rakousko-uherští vojáci. Ti skončili a zemřeli v nedaleké léčebně poté, co se na nich výrazně podepsala první světová válka.“ Chtěl jsem tento text vložit jako překvapení pro Pepu jenže jsme spolu před chvilkou mluvili a taky je duše zvídavá a už všechno četl. Byl to bezesporu nejsilnější zážitek z celého výletu. Pak už taky začalo být dost hodin tak jsme se vypravili dolu k Vltavě. Kolem řeky vede cyklostezka, bezpečně jsme si tady rozhodně nepřipadali, provoz tu byl skoro jak na D1 co se hustoty a rychlosti týče… Místo na oheň taky žádné příhodné. Tak jsme pokračovali zpátky od řeky do lesa. Na rozcestí jsme se rozhodli jsme se pro žlutou značku. Místo pro ohniště pořád nikde. Skoro jsem přemýšlel opět o syrovém buřtu. Do Čimic nás dovedla velmi zajímavá hustě sázená dvojsměrná alej. Pomalu jsem propadal depresi z hladu. Naštěstí Pepa navrhl jít dál a vstoupit do Čimického údolí. Opět jsme se napojili na naší původní modrou a kousek za začátkem údolí jsme ho našli. Krásné kamením obložené ohniště, s připraveným suchým dřevem. Bylo docela pozdě tak jsme druhého buřta pekli jen nad žhavým popelem. Poleželi jsme pak chvilku v trávě, sice nás žral hmyz, ale vlahý letní úplněk svojí bezstarostností stál za to. Po zahašení popela jsme se vydali hledat auto. Bohnice už máme celkem v malíku, takže to netrvalo dlouho. Na Ohradní jsme byli tuším chvilku před půlnocí. Na dlouhé řečnění už opět nebyl čas. Pokud nám vyjde 30 červenec bude to ještě ve větším fofru.
Praha, neděle 5.7.2015 Mára
